Světlana z Plzně:

ANDÍLCI Z MOSTU PRO DVA

Po Karlovo mostě se prochází dívka s culíkem oblečená do džínsů a trička – nenápadná turistka proplétající se davem. Ale nenechte se zmást, to ona chodí přes den v tomto přestrojení, nechce zbytečně budit pozornost. Každý den se zastaví u stánku, kde visí na nitce křehoučcí keramičtí andílci různých velikostí, někteří jsou celí bílí, ale většina má na těle – zvonečku – modrobíle proužky, ve větru houpají nožkama a slabounké cinkání vábí k místu, kde si duše na chvíli může odpočinout od vší vřavy – něžné pohlazení mezi příliš jásavými barvami unavujícími oči. Dívka koupí dva andílky a pečlivě zabalené je schová do batůžku.

Když se setmí, křivolaké uličky rozsvítí lucerny a po dlažbě se rozléhá klapot dřeváků – to je zase ona, tentokrát s rozpuštěnými vlasy, v dlouhých šatech, přes ně plášť skrývající batůžek se vzácným nákladem. A taky křídla. Nahlíží do oken a pozorně naslouchá tichému pláči osamělých lidí za nimi, jejich snům a přáním, které zachytí i přes sklo. Když je třeba, vznese se, vlétne do pokoje, dojde k posteli, dotkne se srdce dívky nebo ženy, na polštář jí položí jednoho z andílků. Pak se prochází městem dlouho do noci, dokud neobjeví okno podobného chlapce nebo muže. I jemu vloží do srdce začátek něčeho krásného a daruje andílka.

Andílci si navzájem naslouchají, a tak zacinká-li jeden, ten druhý ho zaslechne, i když je třeba na opačném konci města.

Dívka se spokojeně usměje, pro dnešní den je úkol splněn. Ráno se znovu vydá na Karlův most a kdesi ve tmě města si pomalu jdou naproti dvě duše modrobílých andílků.

Když teď půjdete volit vědomě do funkce Karla Schwarzenberga, bude to rozhodně důstojné gesto pro národ a Svět mu bude aplaudovat. Ani Svět nemá zájem zjistit a přitom zná již delší dobu svoje vcelku jasné předtuchy, kdo je to ten panovačný a rozkazovačný pan Zeman a co pan Zeman přinese dál pro národ. Národ se má učit, nejen stagnovat a nudit se z té Zemanovy aktovky.

LEONARDO DA VINCI: JENOM NĚJAKÉ NEŠKODNÉ ŽERTY A PŘÍBĚHY

„Ty máš ale divné oči,“ řekl kdosi obvykle jen z poloviny bystrý. „To je od toho, jak se dívají na tvůj divný obličej,“ odpověděl druhý, ten z dvojice poněkud snáze bystrý.

*

Kdosi se chlubil, že se v jeho rodném kraji vyskytují vzácné odrůdy. Pardon, chci přiznat zrůdy. Druhý mu nato řekl: „To rád věřím. Stačí podívat se na tebe. Větší zrůdu abys pohledal.“

*

Kdosi potkal přítele opásaného těžkým mečem. „Chudáčku!“ řekl. „Jak dlouho se ještě budeš trápit u tohoto kůlu! Proč se neosvobodíš? Vždyť máš obě ruce volné a nikdo ti nebrání!“ Druhý mu nato řekl: „Kam chodíš na takové staré vtipy?“ Kamarád odtušil: „Ty se vyznáš ve světě tak málo, že jsem si myslel, že tě i starý vtip překvapí.“

*

Dva jdou v noci nejistou cestou jeden za druhým, načež si ten vpředu mohutně uleví. „Vidím, že jsi vážně kamarád do deště,“ řekl nato ten zadní. „Jakto?“ „Máš obavu, abych se neztratil, a tak mě vedeš aspoň za nos a za uši, když už nám oči nebudou nic platné.“

MALÍŘOVA ODPOVĚĎ

Jednoho malíře se ptali, proč dělá tak krásné figury a tak ošklivé děti. Malíř odpověděl, že na obrazech pracuje ve dne a na dětech v noci.

ODPOVĚĎ PYTHAGOROVCE

Kdosi tvrdil, že prošel již několika existencemi, a odvolával se přitom na Pythagora. Kamarád jeho úvahy neposlouchal, a tak mu pythagorovec nakonec vyslovil: „Abys věděl, že jsem tu už jednou opravdu byl, vzpomínám si, že tys byl tenkrát mlynářem.“

Ten druhý cítil osten, ale přitakal: Ano, už si taky vzpomíná, kamarád byl tenkrát přece ten osel, co mu trpělivě nosil mouku.

ŘEMESLNÍK FACHMAN V OBORU A PÁN

Řemeslník často chodil na audience k vládci města, ale nikdy po něm nic nechtěl, nepotřeboval mu přidělávat starosti. Velmož se ho jednou zeptal, proč to dělá, a on odpověděl, že mu ty návštěvy působí obyčejné potěšení, které panstvo nezná. Rád se totiž po zvyku prostých lidí dívá na lidi mocnější, než je sám fachman v oboru; páni jsou o tuto obyčejnou radost připraveni, protože mohou vidět pouze lidi méně mocné.

MALÍŘ A KNĚZ

Kněz chodil na Bílou sobotu po své farnosti, a jak je obyčejem, vykrápěl domy svěcenou vodou asi nevalné kvality. Došel do domu malíře a svěcenou vodou pokropil bohužel kvalitně i několik jeho obrazů. Malíř se otočil a dopáleně se zeptal, proč kropí jeho malby bez jeho souhlasu. Kněz odtušil, že takový je zvyk, že je to jeho povinnost, že je to společnosti prospěšné a že kdo dobro činí, dobro může očekávat, neboť jak pravil slibný Bůh, za každé dobro vykonané zde na zemi dostaneme shůry stonásobnou odměnu natvrdo, ve tvrdé valutě. Malíř počkal, až páter vyjde z domu, postavil se v patře k oknu, vychrstl na něho vědro vody a řekl: „Tady máš stonásobnou odměnu shůry a natvrdo za to dobro, které jsi vykonal, když jsi mi svou svěcenou vodou znehodnotil polovinu obrazů, chytráku.“

PŘÍTEL POMLOUVAČI

Jeden člověk se přestal stýkat s přítelem, protože často (špatně mluvil) brebentil o svých přátelích; opuštěný si jednoho dne před přítelem hořce zanaříkal a pak ho požádal, aby mu vyklopil, proč zapomněl na tak velké přátelství. Přítel mu řekl: „Nechci se již s tebou stýkat, protože tě mám rád a nechci, aby ti druzí museli zazlívat, že pomlouváš přítele. Když se nebudeme vídat, bude se zdát naoko, že jsme se rozkmotřili, a když mě pak budeš pomlouvat, jak máš ve zvyku své prostořekosti a přebujelé nadutosti, nebudou ti to přece tak drze vyčítat, jako kdybychom se spolu stýkali.“

ŽERTÍK JEDNOHO MNICHA

Je zvykem menších bratří, že v určitých obdobích drží drsný půst a ve svých vegetariánských klášterech nejedí maso. Na cestách však, jelikož žijí z almužen, mají povoleno jíst to, co je jejich hrdlu předloženo. Dvojice mnichů ráčila na cestách dorazit ve společnosti jednoho mazaného kupce k hospodě vyhlášených pokrmů; i usedli společně u stolu, a protože hospoda byla chudá, předložili jim jediného vařeného kohoutka. Když kupec poznal, že by na něho zbylo málo, obrátil se na mnichy a řekl na férovku: „Jestli si dobře vzpomínám, v těchto dnech se ve vašich klášterech nejí maso.“ Na tato slova mniši nečekali, ale podle své řehole byli nuceni odvětit bez vytáčet, že je to tak, a rázem kupec měl, co si v duchu přál, spapal si celého kohoutka a mniši se odbyli, jak nejlépe a ledabyle uměli. Po obědě u jednoho z nich se všichni tři společníci vydali společně na cestu. Octli se u dost široké a hluboké řeky, a protože všichni tři šlapali jak trempíci – mniši pro chudobu a kupec z vychcané lakoty – bylo nutné, aby jak je ve společnosti zvykem, jeden z mnichů, kteří byli bez punčoch, přenesl milostivě kupce na hrbu. Mnich dal tedy kupci za vyučenou, poslouchejte, dal tomu kupcovi do opatrování dřeváky a naložil si ho na záda. Ale když byl uprostřed řeky, zastavil se jako svatý Kryštof, zvedl hlavu k tomu, jenž ho tížil, a řekl jak nejlépe uměl: „Poslyš, nemáš ty při sobě náhodou peníze?“ „Sám to dobře víš,“ odvětil kupec. „Jak by mohl kupec jako já cupitat po světě bez peněz?“ „Běda,“ řekl mnich, „naše řehole nám zakazuje nosit peníze,“ a bez meškání ho poslal do vody. Kupec uznal, že tento taktní čin vtipně pomstil jeho nerozumný úskok, a rudý studem jako komunistická minulost, ale s přátelským smíchem klidně odvetu toleroval a ani necekl.

ADOLF BORN A WOODY ALLEN

Oproti všem pesimistům, kteří prohlašují, že nejsou lidi, já tvrdím opak: lidi jsou. Stačí nastoupit do tramvaje v určitou hodinu a máte dokonce dojem, že lidí je příliš moc. Sám jsem to zažil ve dnech Spartakiády v Praze. Nejen v tramvaji, ale i v autobuse nebo v metru – kamkoli jsem sáhl: dorostenka.

Nedá se nic dělat: lidi jsou. A je nutno s nimi počítat. Žijou, chodí po ulicích, kupují si boty, naslouchají hudbě, bruslí, vysvětlují svoje přestupky nebo za ně zacálují tučné sumy, pojídají brynzové halušky, hlasují pro něco nebo naopak něco znetvořují, prostě: jsou. A každý z nich si vytváří okruhy. Okruh svých přátel, zájmů, vkusu nebo nevkusu, každý z nich si vytváří svůj svět. Má svoje hudebníky, své herce, své malíře, své doktorky. To všechno si vybírá buď hlavou nebo srdcem. To, co si vybral hlavou, dovede vysvětlit, případně omluvit nebo odvolat. To, co si vybral srdcem, vysvětlit nezvládá, omluvit ani odvolat nechce. A taky nemůže.

Tyto jeho lásky se mění. To, co miloval ve svých patnácti letech, později opouští. A třeba se k tomu ještě později ještě jednou vrátí. A tak v nás rostou staré lásky, které nerezavějí, a mizí z nás lásky zrezivělé.

V poslední době – a řekli bychom v době dost pozdní – jsem se zamiloval. Klid – myslím literárně. Objevil jsem pro sebe autora, který vyhovuje mému rozumu a potěší moje srdce. Jmenuje se Woody Allen. Žije v New Yorku a 1. prosince 1985 oslavil své jubileum, kdy mu bylo pade. Natočil jedenáct autorských filmů, většinou jako autor scénáře, režisér a herec, hrály se jeho tři hry na Broadwayi a napsal tři sbírky povídek. To neříkám proto, abych vás poučoval, to říkám proto, abych vám dokázal, že jsem si nezvolil nějakého tupce. Mám ho prostě v oblibě – i když je mi něčím též protivný. Ano, je mi protivný jako každý, kdo je mladší a výrazně nadanější než já sám.

A nejen – bohužel – jednomu Horňasovi je u nás takto protivný: kompetentní distributoři socialistických kulturních statků se Woodyho Allena, majitele sedmi Oscarů (plus šestnácti nominací), zdá se, u nás přímo štítí. Navzdory třem sbírkám povídek a třem hrám na Broadwayi jeho jméno nepochopitelně absentuje ve Slovníku spisovatelů USA (1979) a ne z jedenácti, nýbrž dnes už z pětadvaceti snímků s Woody Allenem tu byl za posledních dvacet let promítán tuším jediný (Na černé listině; do korektur tohoto rukopisu to stihla ještě Purpurová růže z Káhiry a Hana a její sestry). Zřejmě je u kohosi (abych použil populárního termínu alibistických mluvků) tento pilný humorista stále ještě shledáván nepochopeným, lehkým. Lze žít, a s malostí blbů nesoupeřit.

Což se ve značné míře týká i Adolfa Borna.

Americký autor, jehož výbor vyšel nyní v českém a překvapivě v málo nepřesném překladu, má povídku, která se jmenuje Zamyšlení nad parapsychickými jevy. Začíná již dvěma krásnými větami. Cituji: „Nemůže být pochyb o tom, že neviditelný svět existuje. Problém je, jak daleko to je ze středu města a do kdy tam mají otevřeno.“ Konec citátu.

Přečetl jsem už tisíc vět, které se týkaly nebo chtěly týkat umění, ale právě tyto dvě věty, které se umění týkat nechtějí, mi o něm napověděly mnohem víc. Ano, pane Allene, neviditelný svět existuje a jsem rád, že o tom nepochybujeme. To, co najdeme na obraze, co si přečteme v knize, to, co zaslechneme v hudbě, neexistovalo před tím, než obraz byl namalován, kniha dopsaná, skladba zkomponovaná. Nevěděli jsme o tom, neznali jsme to, neviděli to a neslyšeli. Pak přišel někdo a udělal to i pro nás viditelným, jsoucím, slyšitelným a poznatelným.

Tady se podstatně liší poznávání umělecké od vědeckého. Krásně to vyslovil Jan Werich: kdyby Newton nebyl zasažen padajícím jablkem a nevyvodil z toho zákon gravitace, ten zákon by tu stejně byl a jablka by dál padala k zemi, která byla, je a bude přitažlivá. Ale kdyby Shakespeare nenapsal Hamleta, Hamlet by tu nebyl. Vědec objevuje dávno jsoucí a uzavírá to do pravidel a zákonů. Umělec bere nejsoucí a dostává to jeho tvar.

Mluvil jsem zatím o různých lidech a málo jen o Adolfu Bornovi. A přece mluvím pořád o něm. Na těch dvou citovaných větách Woody Allena se mi líbí ještě jedno: ptá se, jak daleko je neviditelný svět od středu města, a předpokládá tedy, že je dosažitelný. Klade ho někam mezi drogérie, čistírny a bijásky. Ptá se, do kdy mají otevřeno, a to je výraz jediné obavy, že by to nemusel stíhat. Odtud pak vede přímá cesta k jeho další metafyzické otázce, zda je možné po smrti jít se ještě vysprchovat.

A právě toto všechno souvisí s dílem Adolfa Borna, který počítá s neviditelným světem, tedy neviditelný pro nás, a který nás do něj zve. Ze středu města to není dálka, a do kdy je tam otevřeno, je napsáno na plakátech – pokud jde o výstavu. Pokud jde o jeho celkové dílo, je blízko kterémukoli středu středu kteréhokoli města a neexistuje tu zavíračka. Můžeme tu prodlívat bez obav, že zazní zvonec nebo gong, že začnou zhasínat světla a dávat obráceně židle na stoly. Můžeme tady pobývat happy a žasnout, pokud jsme ještě úžasu schopni.

S fantazií Williama Shakespeara, Hieronyma Bosch a Frederica Felliniho vytváří Adolf Born pro nás tento svůj svět a zabydluje ho svými bytostmi, oživuje svými ději. Nemůžeme pochybovat o jsoucnosti jeho končin a jeho tvorečků, i když nám je náš svět nenabízí. Je tedy realistou, pokud věříme na toto dělení, ale je realistou, který nás utěšuje: Ano, je možné se jít po smrti ještě vysprchovat.

Mluvil jsem tedy o realismu a abstrakci a mohl jsem tak probudit dvojí podezření: za prvé, že chci teoretizovat, a za druhé, že kladu realitu nad abstrakci. Upřímně řečeno: nevěřím v abstraktní malování. Jakápak abstrakce. To, co je namalováno, je reálné a ten nejabstraktnější obraz se stává velice reálným ve chvíli, kdy skoba povolí a on nám padá na hlavu.

Adolfa Borna tedy nazývám realistou – i když by se mohl vyskytnout puntičkář, který by prohlásil, že není možné, aby z cylindru pánova vyrůstal strom a ve výstřihu dámy byl ukryt (v předčasném ranním stádiu snad Usáma bin Ládin) muž s kulometem. Takových zdánlivých nemožností by tu našel stovky, ale já bych se ho dotázal: A jak víte, že to není možné? A odkud a jak právě Adolf Born ví, že to možné je? Kdyby to jen věděl, bylo by to málo. On to umí. A to je víc, to je podstatné.

Když – třeba jen na chvíli – připustíme známý biblický výklad stvoření světa, můžeme si představit okamžik, kdy tvůrce uvedl na svět svého Adama, a můžeme slyšet přímo kritické hlasy, které tvůrce podezírají, že takováhle bytost neexistuje. Neexistovala. Neexistovala v té skutečnosti, která před tím byla. V tom je právě síla tvůrčího aktu, že existující skutečnost rozšiřuje, nabaluje, obohacuje a prohlubuje. Jako bych slyšel kritiky oné doby, kteří říkali: tak tohle, Mistře, se vám nepovedlo. To neříkají kritici (v žádné době), toto melou spíše ti narušení jedinci, úředníci a podučitelé. Kritika je tvorbou (pokud je to skutečná kritika), nikoli nějakým mustrováním a glajchšaltováním. Je zmnožením hodnot, nikoli jejich popíráním a likvidací.

Neříkali bychom to, kdybychom pochybovali o vašem talentu vůbec. Ale podívejte se sám, jak krásně se vám vydařil tygr, žirafa, rak a ptakopysk. I ta kráva – barevně i tvarově zajímavá, ale tahle růžová, bledá, fádní bytost, na které už na první pohled něco přebývá… ne, tudy cesta nevede. A mezi sebou si šeptali, že Mistr už stárne a senilní. A když pak vytvořil Evu, byla tu stejná skepse, i když tady – na rozdíl od Adama – sice leccos zas chybělo, ale jiné přebývalo – aspoň na první pohled. Leč nevěřme prvním pohledům. Narazí na povrch a u něj zůstanou. Nestačí podívat se, je nutno dívat se. A já tvrdím neustále, nestačí dívat se, je nutno to vidět. Tím se stáváme vlastně spoluautory, jdeme hotovým dílem jako procesem, jako dějem, jako děním. Tak si vždycky znovu připadám před obrazy Adolfa Borna. Nejsem tu divákem, jsem čtenářem nebo posluchačem. Není to umění plochy, ale prostoru i času. Mohu se k nim vracet a vracet se k nim prostě dokonce musím.

Pokud jsem tady porovnával onoho tvůrce prvotního s tvůrcem tohoto díla, byla to jen metafora a upřímně doufám, že věřím spíš v Adolfa Borna než v toho prvého. Jednak tu Adolf skutečně stojí, kdežto toho druhého mohu jen tušit, a pak: ten první má, věříme-li výtvarníkům, delší vous, ale Adolf Born má hezčí knír. A pak – má humor. A tím se stal autorem mé hlavy i mého srdce. Hlasuji pro něj hlasy svého rozumu i svého citu a vracím se tím opět k Woody Allenovi, který popisuje případ, kdy jistý muž zmizel s hlasitým mlasknutím ve chvíli, kdy se koupal, a objevil se náhle v houslové sekci Vídeňské filharmonie, kde zůstal sedmadvacet let. Pak opět zmizel při JUPITERSKÉ SYMFONII Mozartově a objevil se v posteli vedle vnadné milenky pro (bez účasti) Winstona Churchilla.

Čtu to a mám pocit, že cosi takového mi vypravuje Adolf Born. A tak se mi rozšiřuje okruh mých milovaných autorů, kteří opět rozšiřují akční rádius mých smyslů, mého citu, mé fantazie. Vracím se k Woodymu Allenovi i Jamesu Thurberovi, vracím se k Bornovým listům a říkám: jestli kdysi myslitelé jistého okruhu vedli spory o tom, zda tento svět je nejlepším ze všech možných světů, řekl bych jim: Je. Ale nikoli takový, jaký je, ale takový, jak jej stále znovu utváří laskavá a láskyplná fantazie tvůrců, je krásný tím, o co je jimi rozšiřován a prohlubován, tím, co nám oni nabídnou a co přinášejí.

A tady opět se liší poznání i tvoření umělecké od vědeckého. Tvoření umělecké není ani ochotno ani schopno vytvořit něco, co by náš svět mohlo vážně ohrozit. Tady bych nebyl až takový optimista. Připouštím, Richard Wagner či Friedrich Nietzsche byli zneužiti těmi, co šli ničit svět s jejich jmény ve štítě. Ale co takový Hans Johst či Gottfried Benn, co německá expresionistická dramatika zhruba prvé třetiny 20. století, velebící nadčlověčenství a násilí? A co nacionálně–šovinistické umění všech věků, dob a národů (všechny národy na zeměkouli, náš nevyjímaje, mohly by se na tomto truchlivém poli pochlubit nějakým tím monumentíkem, nemyslíte)? – Zdá se ovšem, že problém je mnohem zapeklitější – spíše na knihu než na obyčejnou glosu. A proto vstupme do těchto obrazů snů jako do ráje, ze kterého nemůžeme být prostě vyhnání.

(leden 1986, Miroslav Horníček)

Josef Čapek – dílo básníka a malíře a skvostného myslitele z 20. století

PŘED VELIKOU CESTOU

Těžké chvíle, těžké dny,

není volby, rozhodnutí,

temní dnové poslední,

jste dny života, či smrti?

V život zpět či v smrti chřtán

– co bude na konci cesty?

Tisíce jdou, nejsi sám…

Budeš, nebudeš mít štěstí?

Vzešel velké cesty den

– dávno připraven jsi k tomu:

života či smrti žeň – 

– vždyť jdeš domů – jdeš přec domů!

(krátce před odjezdem transportu 25.2.1945 napsal svou poslední báseň, pojmenoval ji Před velikou cestou – 13.4. nebo 14.4.1945 musel zahynout tento vzácný člověk)

„Když jsem přišel na tatínka, že budu malířem, strašně se polekal, protože měl za to, že stát se umělcem není daleko od cikána. Starý pán měl víc pravdy, než se zdálo. Umělci nejsou sice cikány, a bohéma byla jenom příjemným rozmarem starší generace; ale čím víc vidím umění, tím naléhavěji se mi vtírá, že umělci mají s cikány a kejklíři společné něco velmi podstatného: provozují čáry.“ Josef Čapek

JOSEF ČAPEK:

„Nejprve třeba mít obrazu plné srdce,

aby ho pak mohly být plné oči.“

„…Chtěl bych, aby moje práce nebyla nuceně v znehodnocení, aby také mně byla natolik užitečná jako řemeslo řemeslníkovi, aby nebyla pro lidi pouhým znepokojivým trusem…“

Zasvitnou vzácné jiskřičky radosti; v prvním válečném létě 1914 se ozval první zájemce o Josefovy obrazy, mladý učitel. Napsal dopis: „pokud by mi omezené finanční prostředky stačily…“

„Myslím, že se těch obrazů lekne, až je uvidí, a že z toho nebude nic,“ svěřoval se Josef Jarmile. A ještě: „Dám mu něco staršího, aby se toho pak doma nebál.“

K životním zásadám bratří Čapků patří dělat a vydržet. A tak Josef maluje dál, třebaže vystavovat nemůže, a pokud něco prodal (– jestli k tomu vůbec došlo), tak leda levný obrázek chudému učiteli.

Maluje Děvče s kopretinami, Děvče v klobouku, Děvče v modrých šatech; maluje Jarmilu. Dívku, která se češe, dívku před zrcadlem, dívku, která se myje; svoje představy o Jarmile. Také hocha s lucernou, výjevy z ulice, další námořníky. V tom stálém ohrožení válkou, v nejistotě života ze dne na den, v izolaci od ostatního uměleckého dění opouští Josef Čapek kubismus a dostává se dál, sám k sobě, k vlastnímu osobitému výrazu.

Tak modrý,

jako ta obloha,

tak modrý obraz chtěl bych udělat,

jako jsou modré dětské hry,

jak domova kouř modravý,

tak jako radost nebo štěstí bývají,

modré jak květy pomněnek,

modré jak drozdův popěvek,

když kosatce a zvonky rozkvetou,

též modré mnohé písně jsou,

má milá měla stuhu takovou…

(koncentrační lágr Sachsenhausen, 1944)

Esa eses ztrácejí zájem o alpské scenérie, mají teď jiné starosti. Na podzim byla zrušena malířská dílna.

Kupodivu Josefa Čapka po jejím zrušení nepřeložili na tajemný devatenáctý blok, onu „třináctou komnatu“ Sachsenhausenu, kde se s požehnáním nejvyšších míst pilně padělají libry a začíná se pracovat na dolarech. Dali ho do truhlárny, dělají se tam bedničky na munici a rakve. Mrtví z lágru se spalují (hromadně ovšem, nikoliv po jednom, jako v solidním krematoriu), rakve se tedy vyrábějí pro civil, na zakázku. Třetí říše potřebuje k životu stále víc rakví.

Někdy to dřevo i voní. Připomíná les. (Za teplých dnů celé podzámecké údolí vonělo dřevem, pryskyřicí…) Ale je tady těžká práce, dřina. Josefovi jde na sedmapadesátý a má za sebou už pět roků v lágru.

Pět roků uvězněn za živa nežil jsem,

pět let už nepoznal jsem volný kraj,

nedýchal modrý les, nespatřil žito kvést,

neviděl děti, jak si v slunci hrají

– ztratil jsem víc, než možno povědět:

já ztratil víc, než života pět let!

Dřina a deprimující prostředí rakvárny udělaly svoje. Měl štěstí, dostal se do nemocnice, ne na revír, jak se říká marodce, odkud jen málokdo vyjde živ. Díky Čechům, kteří v nemocnici pracují, se nemusí do rakvárny vrátit: zůstane v nemocniční laboratoři jako písař. „Kdybyste věděla, co je to být pouhou číslicí, dobytkem, materiálem k zpracování v pomalu se zakusujícím a rozemílajícím stroji…,“ napsal Jarmile z terezínských kasáren roku 1916. Začátkem prosince 1944 dovršil dva tisíce dnů v rozemílajícím stroji lágru. Jenomže on je tvrdý materiál: krkonošská žula.

Diktátorské boty, už notně odrané, sem tam díry v podrážce i svršku, couvají do vnitrozemí od východu i ze západu. Spojenecká vojska se v červnu vylodila v Normandii. Stále častěji, většinou za poledne, zaslechneš v hloubce oblohy temný hukot: za jasných dnů se stříbřitě zalesknou drobounké křížky bombardérů. Esesáci jsou nervózní, vězňové zvedají hlavy.

Den za dnem roste naděje: když jsme přežili tak dlouho, teď už vydržíme i pod vodou.

Jenomže co když nás nakonec pobijí? Vrah nenechává svědky naživu – a viděli jsme tu snad málo vražd?

Co všechno viděly ty staré moje oči!

Ty poznaly už tolik krutého a hrozného,

že měl by se v nich tmíti smutek ze všeho.

Co všechno viděly ty staré moje oči!

Ty viděly tolik krásného a dobrého,

že měla by v nich zářit radost ze všeho.

Až jednou ty oči semkne věčný sen,

kus světa, v němž se dobré se zlým dělí,

v nich bude uzamčen.

Není toto vzácné vyznání na jin a jang?

Nejsem pozorovatel,

jsem účastník.

(Josef Čapek, Psáno do mraků)

Být svědkem

mi vždycky připadalo hrozné.

Čím bych byl,

kdybych se neúčastnil?

Musím se účastnit, abych byl.

(Antoine de Saint-Exupéry, vrstevník Josefa Čapka)

Bergen-Belsen, vyhlazovací tábor. Sama smrt jde tomuto poslání na ruku; v barácích, které jsou teď po příchodu evakuovaných vězňů přeplněny k prasknutí, vypukla tyfová epidemie.

Každé ráno přichází skupina vězňů, stahují mrtvé z pryčen. Házejí je na dvůr. Jiní vězňové, zapřažení do vozu (patnáct heftlinků u jedné oje), přijedou mrtvoly naložit. Moment, ještě páčidlo a každému otevřít ústa. Korunky i zlaté plomby se vyrvou, naházejí do plátěného sáčku. Po ranním svozu mrtvol je mord-parta povinna odevzdat sáček na velitelství.

Do tyfových baráků esesmani nechodí, mají strach z nákazy. Zřídkakdy tam někdo přiveze jídlo: škoda jídla pro umírající, když je ho nedostatek pro živé. Pro ty, kteří se dosud nenakazili.

Svědci – pár lidí to inferno přece jen přežilo – vypovídají, že 4.dubna (ano 4.4.1945) byl Josef Čapek stále ještě živ. A dokonce snad ještě 13.dubna, dva dny před osvobozením tábora. Měl tyfus, ale žil. Mnoho času mohl Josef Čapek pobývat v Marseille v působivém zákoutí Provence, mnoho času rovněž pobýval v Úpici. Já také rád kráčel (rád do neznáma) oprýskanými ulicemi v Marseille a také jsem se zastavil na několik dní ve svěžím voňavém květnu v Úpici, v té malebné vesničce pod krkonošskými vrcholky. Zašli jsme i na noční vizitu jejich Hvězdárny v Úpici, kde jsme zaúpěli při ztrátě prstýnku do trávy, pán s výkladem hvězd nám posvítil super-přesné světlo baterky a prstýnek se našel. Při zpáteční noční jízdě kolize, auto náhle cestou lesem odmítalo poslušnost. A k přiblížení přívětivé tváře Středomoří je na blízku pocit dostávaný z prosluněného města v rušném přístavu… (jedna vzletná píseň z Marseille 20. října 1995, od Akhenatona.)

JE NE SUIS PAS A PLAINDRE (Na nic si nestěžuji)

Byl deštivý den, kdy nikdo neměl na spěch,

venku ani noha, ani blbá hlava v okně

a já jsem byl velmi zaneprázdněn myšlenkami na „náš koncert“

na místo, na zvuk, na podmínky, na atmosféru

která panovala... ale chviličku před začátkem

ke mně přistoupila nějaká žena a řekla mi:

„tohle dítě umírá

a jeho velký sen je setkání s Vámi“

Jel v sanitce 400 km, aby nás viděl

aby si poslechnul náš repertoár...

když k nám Steve přijel, jeho obličej byl tak bledý,

byl zrcadlo nemoci, prostoupený bolestí...

Koncert skončil, on byl tak spokojený,

že jeho oči zářily všemi barvami jara.

Pak jsem mu slíbil, že to příští rok zopakujeme

abych zabránil beznaději, aby ho neporazila...

Musel jsem odjet asi na tři týdny

a když jsem se vrátil, Pascal byl úplně jiný...

Řekl mi, víš, nejkrásnější srdce dotlouklo,

23. srpna večer Steve zhasnul

nemohl jsem ti nic říct, promiň,

ale po 21 dnech se pro tebe zrodila tahle slova

Já, který jsem si stěžoval na dovolenou,

na tohle, na tamto, na peníze vydělávané ve Francii,

na Chilla, že ztratil 200 míčů v Roissy

a Steve ztratil život, když mu bylo 17 a půl

Od toho dne nechávám svůj rozmar venku za dveřmi

a slíbil jsem si, že přestanu myslet na svůj osud

všechno co jsem kdy řekl, jsem nemusel nikdy říkat

lituji toho, neboť můj život do té doby nebyl nejhorší

Byly večery, kdy jsem byl tak hrozně nešťastný

že jsem naslouchal svým vrtochům...

Steve, jsem si jistý, že z místa kde jsi, mě můžeš vidět

a tyhle slova jsou navždy na tvou památku...

Nelituji ničeho, nelituji ničeho

Přišel k nám s nataženou rukou, ke mně

Myslel jsem, že chce nějakou almužnu

Na tuhle noc v Marrakechi jen tak nezapomenu

on chtěl jenom jednoho šneka

Vidíš posun našich snů, které jsme tam konečně dostali?

Štěstí pro něj, pro mě to neznamená nic

to jsou samozřejmé věci

byla půlnoc a on byl úplně sám, byly mu 4 roky

Rozmotal jsem uzel v lidských útrobách

ale on byl tak plný radosti, vlasy mu vlály

obrazy klidu se zatím vrátily do mého srdce

jako bych nechtěl nic zapomenout

Jako tohle dítě, které pláče

dostal výprask od táty, který je dost rozzuřený

Řemenem v ruce, tahá ho za vlasy

protože nechce dělat past s ostatními

Znovu jsem viděl tu ubohost,

smrt plave na plechových městech zrůdných počmáraných barabizen

Slova, která jsem dal jedné květině

a která hlídal tenhle capart, hodina pro jeho srdce

Byl jsem uličník, dělával jsem hlouposti

a nesnášel jsem všechny dny, co nezapadly do mého plánu

vypečené hry, další chyba v mém pohádkovém zámku

a v podrážkách mých Kickers (kopaček) a tkaničkách mých Tobaccos

Měl jsem krizi, když všichni moji kamarádi odcházeli

důvěra mé matky mi nemůže dát všechno

dneska na to znovu myslím a trošku se to zlepšuje

ve srovnání s takovými dětmi, jsme narozeni v bavlnce

Nemohu nic změnit, nemohu pro to nic udělat

dny, kdy jsem na to kašlal, budu muset prostě zamlčet

Nelituji ničeho, nelituji ničeho

KRÁLOVNA GYMNASTIKY

VĚRA ČÁSLAVSKÁ – ODLOŽILOVÁ

SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – OSMIBOJ, PŘESKOK, KLADINA

TOKIO 1964

OSMIBOJ, PŘESKOK, BRADLA, PROSTNÁ

MEXIKO 1968

Milá Věro Čáslavská!

Já jsem Jirka z první á

Nic si z toho nedělejte,

že jste první na světě.

My vás máme stejně rádi.

V Mladé frontě vyšla po jejím vítězném přeskoku v Tokiu básnička: Vteřino vysílení po koupeli v páře – Zelená vážko vodní – Takové zatrnutí znám jen od zubaře – A od ní…

Ono to opravdu vyvolávalo mrazení v zádech, když redakční dálnopis vyťukával zprávu, že v dalekém Japonsku perfektně zapíchla neobvyklý přeskok a rozhodčí sáhli po vysoké známce, znamenající třetí zlatou olympijskou medaili. Nedlouho potom jsme se mohli ve filmovém týdeníku přesvědčit, že opravdu šlo o pohybové exkluzivní básnění.

Mohla byste pro oživení vzpomínky onen přeskok popsat?

„Pokusím se. Před Tokiem jsme s trenérem Prorokem přišli na dobrý nápad kombinovat jamašitu s přemetem vpřed. Tak se zrodila originalita, kterou pak novináři pojmenovali Věrka.“

Nešel by přesnější popis onoho zlatého skoku?

„Dobrá. Rozběhla jsem se rychleji než k prvnímu přeskoku, za který jsem dostala 9,666 bodů, hodně zvysoka jsem se opřela do můstku, odraz, let, dohmat na koně, odraz rukama, prohnout, sklopit, hlava na prsa, vrátit nohy, prohnout se a zapíchnout do žíněnek. To se mi povedlo ve stylu Pepík–hřebík, jak jsme říkávali. Je to jasné?“

Ano, úplně jasné. Pro vás. Prostě stačí pár stovek tréninkových skoků a na zlatou medaili je zaděláno.

„Těch přeskoků jsem za sezónu naskákala čtyři tisíce tři sta dvacet.“

Promiňte. A to jste tvrdívala, že přeskok je pro vás příjemná a nekonfliktní disciplína.

„To souhlasí. Pravým peklem je ve srovnání s ním vratká kladina. A to jsem si ještě vymýšlela takové věci jako třeba piruetu na koleně. I když neúspěch potkává jen lidi nepřipravené, bylo to riziko. Buď vám to vyjde a točíte se pěkně na místečku, nebo to nevyjde a z kladiny spadnete…“

Vyjde nevyjde. Na zpřeházené a rozkutálené myšlenky už není v mozku místo. Čas se zastavil. Vlastně spíš strašně finišuje. Už teď po ránu mají čistě zakrojit a ochutnat na jazyku krajíc volných sestav. A zase na kladině, na tom úzkém a vratkém proužku dřeva. Povinné zvládla. Vede o 0,233 bodu před gymnastickou stálicí Larisou Latyninovou. To je krása. I když taky balvan odpovědnosti.

Jen pět minut na rozcvičení. Přejet si obávaný kolenotoč… Dvojná pirueta na koleně se třikrát za sebou nedaří. Při čtvrtém pokusu se do zátylku zahryzává strach. Ruce jsou náhle jako přilepené ke kladině, mozek třeští, tenounký vnitřní hlásek rozkazuje: pusť se, roztoč to, ne, teď to tady pompézně nedokáže. A musí to dokázat! Musí sama sebe ujistit, že právě tohle tisíckrát netrénovala nadarmo. Ano teď, v příští vteřině…

Kovový hlas gongu, oznamující konec rozcvičení, přetíná strunu napětí, proniká až do srdce.

Už nemusí, jaká úleva. Už  n e s m í,  no jaká hrůza.

Hala podrážděně dává najevo svou nelibost, ona však má v sobě pusto. Velké prázdno, vyprahlost, apatie. Sedí na lavičce se skloněnou hlavou, cvičení kamarádek, potlesk, tóny klavíru od plachty pro prostná, vše splývá v jeden neskutečný obraz, do něhož se vplížila i šeď myšlenky: no a co, vždyť ten zpropadený kolenotoč mohu nakonec vypustit. Vy-pus-tit! Nesmysl, to by bylo zbabělé! To by mi diváci nikdy neodpustili! A proč zbabělé? Normální divák ani tu změnu nepostřehne. Solidní dílo provedené s jistotou může znamenat přece víc, než mistrovská sestava provázená rizikem. Nelži si do kapsy, není ti to vlastní. Takhle ustupovat, styděla by ses sama před sebou. Copak sis nepřivykla rozdávat se druhým beze zbytku? A tohle je olympiáda! Neopakovatelná příležitost.

„Věruško, běž se protáhnout, za chvíli jsi na řadě,“ hlas trenérky Matlochové zaznívá neskutečně a z dálky. Sbírá se. Pár dálkových skoků, přemetů vzad, číslo 121 na světelné tabuli u kladiny už nepřipouští odklad. Pár rozběhových kroků, náskok do přemetu, dálkový skok, póza, už ji pohlcuje rytmus vlastního cvičení, nevnímá nic, jen pohyb prožívaný až do konečků prstů. Půl minuty, deset vteřin, pět vteřin, chvíle obávaného kolenotoče se nezadržitelně přibližuje…

„Poslyšte, v takovém trysku jsem piruetu na koleně v životě neudělala. Napětí ze mne opadlo. Dokonce do takové míry, že jsem měla co dělat, abych se soustředila k bezchybnému zbytku sestavy.“

Dopadlo to fajn. Známka 9,766, šťastné vydechnutí a rychle zouvat kladinové ťapky, vyměnit je za cvičky s gumovou podrážkou pro prostná. Boj ještě neskončil.

*

Když skončil, ani štáb uklízeček nedokázal z opuštěného auditoria smést a vyvětrat stopy dusné a dramatické atmosféry, jásavých triumfů, krutých lidských faktorů selhání, splněných i nesplněných snů. Zlato Věry Čáslavské za osmiboj, kladinu, přeskok, její lví podíl na stříbru družstva žen (tehdy ještě skutečných žen, ne dětinských primadonek) patří mezi sny splněné.

Nadnášená skvostným pocitem chodí ulicemi zdvořilého, usměvavého a pohostinného Tokia. Vlastně nechodí, spíš se musí plížit. Mraky nadšených obdivovatelů, žadatelů o autogram do památníčku, na tričko, kabelku, na vějíře, na kimona, pronásledují první dámu olympijských her na každém kroku. Dokonce ani maskování šátkem a černými brýlemi jí není moc platné. Odhalí ji při drobném nákupu v obchodním domě. Vrací se s utrženou kapsou, bez levé boty a sedmi knoflíků.

A přece ty chvíle, kdy skončí drama honičky, doprovází štěstí. Všechno se zpřeházeně vrací. Potlučené koleno v rodných Černošicích, když soupeřila s kluky. Konec dětské baletní přípravky v Národním divadle, když zkusila sjet po zábradlí ze třetího patra do maskérny pod jevištěm a přistála na kulaťoučkém bříšku pomocníka baletního mistra. Tři roky v zajetí ledových piruet, první krasobruslařské úspěchy, které uzavřel těžký pád po odpíchnutém dvojitém lutzu. Dodnes vidí, jak malou měla dušičku, když se vracela domů z dětské nemocnice s osmi stehy a zafáčovanou hlavou. Dodnes si pamatuje taky zápis z deníčku, diktovaný nadšením svých čtrnácti uvědomělých let: „…dnes jsem nejšťastnější stvoření pod sluncem, maminka mě zavedla do tělocvičny k paní Bosákové. Cvičila jsem i na bradlech a za čtrnáct dní mohu znova přijít.“

Nepřehledný zástup dní a hodin v tělocvičnách a halách. Nadšení, zklamání, hledání, triumfy. Evropské, světové i římské olympijské žíněnky. První titul mistryně světa 1962 v přeskoku, vybojovaný doma, a stříbrná medaile za osmiboj. První zájezd právě sem, do země vycházejícího slunce. První trapas v tokijském hotelu New Japan, když objevila na posteli překrásné hedvábné kimono, plné výšivek, šla se v něm projít a ona to byla – noční košile. Tenkrát se culili druzí, sama se mohla propadnout hanbou. Dnes se té vzpomínce zachechtá, zatímco japonské noviny plné jí nesrozumitelných šifer a znaků její jméno skloňují do všech pádů. Budou novináři tak galantní a horliví taky za čtyři roky v Mexiku?

Jen zdánlivě předčasná otázka. Olympijská vítězka musí mít vize dopředu. A nejen myslet a mít vize. Obhajovat titul je vždycky náročnější věc. V té chvíli ještě netuší, že se jí do cesty připlete nové jméno: Natáša Kučinská. Dokonce i do snů.

„Opravdu. Mně se o téhle nové, nesmírně ambiciózní soupeřce před odletem do Mexika mnohokrát zdálo. A vždycky to byl v podstatě stejný sen: jak padám z nějakého nářadí. Potom se objeví tři slavnostní stupínky a z toho nejvyššího mi Kučinská blahosklonně podává ruku. Probouzela jsem se zpocená jako myš a vždycky jsem si oddechla, že to byl jen sen.“

*

Mexické deníky se opravdu předstihují. Spravedlivě dělí přízeň mezi dosavadní královnou gymnastiky z Československa a tu, která ji chce – a nijak se tím netají – sundat z trůnu. Taky na trénincích obou zaznívá střídavě skandované: Vera – Vera – Vera – ra – ra – ra, Natáša, Natáša, Natáša – ra – ra – ra.

Přecpané Auditorio National je však svědkem triumfu Čáslavské. Vyhrává přeskok, prostná, bradla, osmiboj, pouze na kladině přenechává titul své největší soupeřce a musí se spokojit s lesknoucím se stříbrem.

Čtyřikrát znehybní diváci při velebných tónech československé státní hymny, čtyřikrát pocukává rty a oči jí vlhnou na stupních vítězů. Královna gymnastiky potvrzena. A jakým způsobem!

Dnes velká gratulace k jejímu svátku a zároveň přání spokojenosti mnoha dalších let pro královny dobré nálady a velkých činů, Věry v ČR i různě všude po světě.

STAVTE SE VE FRENŠTÁTĚ NA NÁMĚSTÍ

JIŘÍ RAŠKA

LYŽOVÁNÍ – STŘEDNÍ MŮSTEK

GRENOBLE, 1968

Snad u nás tenkrát padal lepší sníh, nebo se na horách rodili kluci, kterým mráz hned nevlezl za nehty, když si z něj plácali sněhové můstky, kdo ví? Kdo ví, jakou zázračnou náhodou (nebo zákonitostí?) vznikla ta excelentní garnitura skokanů? Remsa boys… Parta, ze které mohl kdokoli vyhrát jakýkoli závod, skokani, kteří na mnoha velkých mezinárodních závodech bojovali o první místa jen sami mezi sebou, někdy dva, ale i tři z nich stávali na stupíncích vítězů, návraty ze slavného každoročního Intersportturné s tolika trofejemi, že je ani nemohli pobrat…

Dohromady je dal trenér Zdeněk Remsa. Naučil je skákat. Skákat daleko a krásně. Naučil je vyhrávat. Ale kde se vzalo tolik kluků odhodlaných dřít a nenechat se ničím odradit, nechytračit, nezávidět si, na to se těžko hledá odpověď. Vzpomínáte?

Motejlek, Matouš, Hubač, Divila, Rydval, Doubek, Novák, Kodejška, Doležal a ten nejslavnější z nich – Jiří Raška, kterému všichni říkali Franto, protože postavou a chůzí připomínal výborného skokana z předcházející generace, Františka Felixe. Říkali mu Franto, i když už byl naším úplně nejslavnějším skokanem, a jako jediný měl doma zlatou olympijskou medaili z Grenoblu.

*

Většina Remsových svěřenců pocházela z českých hor, hlavně z Krkonoš, Jiří Raška se narodil v Beskydech, v těch krásných kopcích, kterým vládne Radegast. Sněhové můstky se však dělají ve všech horách stejně – uplácají se lopatou, pořádně se ušlapou a odměnou za tu lopotu je nádherné nadhození nad louku. Původně myslel, že bude jezdit po sjezdovkách jako jeho tehdy slavní rodáci Parma a Pituch, ale hned na svém prvním můstku se nad tohle rozhodnutí vznesl a širokánský skočky už nesundal. Jedny sjezdařské závody sice na Radhošti vyhrál, ale mnohem víc stál o to, aby ho bratranec se strýcem Rudolfem naučili skákat, jak dovedli sami. Učili ho tedy skákat, a hlavně vstávat po těch nezdarech, skocích, co se nevyvedly, až si ho všiml samotný Josef Skrbek. Kdysi výborný skokan, pak výborný trenér a vždycky výborný krejčí z Ostravy. Ten ho vyučil opravdovým skokanem ve stejné době, jako ho v Příboru vyučili zámečníkem. Jenomže zatímco o jeho zámečnickém výučním listě nikdo nepochyboval a nabídli mu za něj místo opraváře obráběcích strojů ve frenštátské továrně MEZ, se skokanským uznáním nikdo extra nepospíchal. Měl smůlu, že byl v těch svých tichých Beskydách dost daleko od lyžařského centra, kde se nejen vážily talenty, ale hlavně rozdávaly příležitosti.

Třásly se mu ruce, když doma rozlepoval povolávací rozkaz. Snad mě dají někam, kde nezapomenu na lyže a na sníh, jinak je to můj konec, říkal si. Rukoval na Šumavu. Sněhu tam padá dost, ale pro něj nebyl ten pravý, nenarukoval totiž jako sportovec, ale jako pohraničník. Když už tam na čáře pomalu zašlapával své skokanské naděje, zavolal si ho velitel a oznámil mu, že zítra má být u svého nového útvaru v Liberci. Remsa dával dohromady nové družstvo a vzpomněl si, že po závodech přece jezdil taky Jirka Raška z Frenštátu, ten tichý, skromný kluk, co by se mohl naučit pořádně skákat, a tak si ho našel.

V Liberci dostal ten sníh a ty lyže, které potřeboval.

*

Jako první z Remsových skokanů zazářil Dalibor Motejlek. Na mamutím můstku v Oberstdorfu skočil světový rekord (145 m). Zvedlo to prestiž československého lyžování a povzbudilo ctižádost rozjíždějící se skokanské party. V tom čtyřiašedesátém roce dokázali, že míří do nejužší světové špičky. Jiří Raška tehdy taky odjel do Innsbrucku na zimní olympijské hry, ale pro závod ho Remsa nevybral. Matouš s Motejlkem byli lepší. Mrzelo ho to, ale musel to chlapsky uznat. Matouš měl velkou formu a po prvním kole na středním můstku vedl a sahal po zlaté olympijské medaili. V druhém kole ale neuhlídal nervy, skočil špatně a bylo z toho čtvrté místo.

„Jednou to někomu z vás vyjde. Uvidíte,“ řekl jim Remsa, když se po olympiádě zase všichni setkali v Liberci.

„Ale já tady v Dukle nezůstanu. Vrátím se tam k nám, do Frenštátu, mně je tam líp,“ řekl mu Raška, když začali spřádat plány, co dál udělat, aby příště někdo z nich tu medaili, která v Innsbrucku Matoušovi propadla mezi prsty, udržel. Remsu to trochu mrzelo, ale nebránil mu, dohodli se, jak bude trénovat a že Remsa za ním bude jezdit.

Tak se vrátil domů, ve sklepě si zbudoval posilovnu, tam třískal činkami, honil se po lesích a skákal víc, než kdyby ho k tomu někdo jinej nutil.

V roce 1966 bylo mistrovství světa v klasických disciplínách na Holmenkollenu, v lyžařském eldorádu, který je srdcem lyžařské země. Země, která do té doby vybojovala už pětasedmdesát zlatých, stříbrných a bronzových medailí! Mnohé z nich jsou v břiše holmenkollenského můstku, kde je muzeum lyžařské slávy. Zrak z toho přecházel. Kdybych tak já taky aspoň jednou takovou medaili… Věřil, že by to mohlo klapnout, že už má na to být rovnocenný s těmi úplně nejlepšími. Poskočil proti minulým sezónám hodně dopředu, rozdal si to s nejlepšími, ale jak na středním, tak na velkém můstku na něj zbylo to „nejhorší“ místo – byl dvakrát čtvrtý, to je snad smůla. Obě zlaté medaile putovaly zase do přeplněného muzea v břiše můstku. Na Björna Wirkolu z vesničky Alta za polárním kruhem nikdo nestačil.

A tak se Jiří Raška vracel domů s pocitem, že sice vykročil hodně vysoko, ale že ještě musí něco udělat s tím, aby věčně nestáli jenom vedle stupňů vítězů. Remsa zase dodával: „Uvidíte, že to jednou někomu z vás vyjde,“ a on se zapřísáhnul: Příště už to ksakru musí vyjít!

*

Příště bylo na olympijských hrách v Grenoblu.

Místo v olympijském družstvu měl na rozdíl od Innsbrucku jisté, byl dokonce naším trumfem v rukávu. Vědělo se, že kdyby to vyšlo Raškovi… Dozrál na skokana uměním, jistotou i nutnou mírou sebevědomí, stal se jedničkou Remsova týmu, i když se na něj chtěli dotáhnout i ti další. Hubač byl ve vzduchu elegantnější, Rydval a Divila měli větší sílu, ale on měl od všeho tu správnou míru a navíc cit pro odraz a dobrou práci na odrazové hraně. Remsa spoléhal i na jeho psychickou odolnost a vyrovnanost.

Střední můstek Francouzi postavili úplně nový v Autrans, pár kilometrů za Grenoblem. Diváků se u něj sešlo víc než na sjezd mužů, což je tu nezvyklé. Vzpomněl si na Holmenkollen, tam bylo taky tolik lidí, ale tady je atmosféra dvakrát tíživější. V Norsku šlo v každém závodě jen o jednu zlatou medaili, teď o dvě, protože olympijské hry jsou současně mistrovstvím světa, ale i kdyby šlo jen o tu olympijskou, je jasně nejcennější… Trenér Remsa se mu tyhle úvahy, po nichž těžknou nohy, snažil odehnat z hlavy. Snažil se, aby nepokukoval po naparáděných Rakušanech a nelámal si hlavu s tím, jestli je Wirkola nějakým kouzlem neporazitelný.

„Nemysli na ně a pak do toho pořádně kopni!“

Můstek v Autrans má čáru normového bodu na dvaašedesáti metrech. Rozhodčí na doskoku zvedali skokanům terčíky jen o málo dál. Pak přišla řada na Jiřího Rašku. Rozběhl se po nájezdu, sbalil se na lyže a cítil, jak to s ním krásně jede. Do odrazu se trefil v tom pravém zlomku vteřiny, lyže mu nárazem na vzduchový polštář ideálně přišly před prsa a nesly ho nad tichou propastí doskoku klidně, vůbec nemusel kormidlovat rukama. Myslel jenom na to, že musí na lyžích ležet do poslední chvíle, aby tenhle povedený skok natáhl na potřebné metry.

Sedmdesát devět metrů ohlásila výsledková tabule. Sedmnáct metrů za normový bod! „Kopnul“ do toho, jak chtěl Remsa, uletěl všem víc, než mohli čekat. Ale ještě nebyl konec závodu. Vedl s náskokem, ale Rakušané Preiml a Bachler nebyli ještě úplně bez šancí. Ve hře zůstal i nevypočitatelný Nor, který někdy předvedl nemožné. A taky tu byly nervy. A hryzavá vzpomínka na Matouše v Innsbrucku. Přece po prvním kole taky vedl a nakonec na něj medaile nezbyla. Ne, těch čtvrtých míst už bylo dost, šance se může promarnit nanejvýš jednou, risknu to, kopnu do toho znovu.

„Nezpanikař, ohlídej si odraz a pak to trochu pojisti,“ radil Zdeněk Remsa. Ale co je to trochu? A kolik se toho dá ve vzduchu pojistit?

Skok byl technicky stejně dobrý jako v prvním kole. Odraz trošku opozdil, proto přistál o šest a půl metru blíž. Ale v součtu to stačilo! První Raška, druhý Bachler, třetí Preiml. Neporazitelný Wirkola na tom čtvrtém místě, které je tak potrápilo.

Nesli ho na ramenou a byla tam u nich velká sláva a on ji pak ještě zvětšil druhým místem na velkém můstku. Stal se nejúspěšnějším skokanem X. zimních olympijských her v Grenoblu a vracel se do Frenštátu se zlatou a stříbrnou medailí…

Až někdy přes Frenštát pojedete, stavte se tam na náměstí. Na radnici je deska, která Raškův triumf připomíná. Sáhněte si na ni a jestli lyžujete, tak na těch svých lyžích příště pojedete o něco líp. Chce to jen věřit tomu a mít vůli, jako měl Raška, vzkazuje od plic a od publikace našlapané všemožnými  událostmi sportovního společenství světaznalý nadaný reportér Zvonimír Šupich.